Dítětem na Filipínách aneb bezbřehé dětské hřiště

(0)

Podrobnosti

Zveřejněno 11. 2. 2013 15:37

Napsal Ondřej

Naštěstí již představy o dětských hřištích v podobě certifikovaných ultrabezpečných a maximálně sterilních herních strojů nahrazují zdravé úvahy o potřebě špíny a přirozeného nebezpečí pro zdravý vývoj dětí.

Tak jako dříve v „civilizovanější“ části světa, než se stala civilizovanou, neexistovala absurdní unifikovaná dětská hřiště, tak i ve zbytku světa, který na svou „civilizaci“ teprve čeká, mají děti to štěstí, že si mohou hrát přirozeně. Mohou si hrát všude, s veškerým nebezpečím, s veškerou špínou, za každého počasí. Přesto ve tvářích dětí nenajdete známky zármutku z toho, že jejich vesnice nemá dětské hřiště. Ani se nezdá, že by za každým rohem byl dětský hřbitov plný malých nebožtíků, které jejich hra mimo oplocené hřiště připravila o život. Příklady ze světa méně dotčeného chorobnou civilizací jsou nesporným zdrojem inspirace například pro obnovu herních ploch v přírodnějším duchu. Nechte se inspirovat:    

Přinášíme několik snímků z venkova či maloměst Filipín, kde si děti hrají. Stejně jako dříve u nás i na Filipínách se skáče guma a panák (avšak v jiném provedení), pro dnešní dítě západu primitivní nezajímavá hra. Není snad žádný starší kluk, který by nehrál basketbal, jeden z hodnotnějších darů Spojených států amerických, jejichž armáda a vliv zde přetrval dlouho po válce.

Lezení po stromech všech tvarů je samozřejmou dovedností. Každý strom nabízí něco jiného, široké pružné větve jsou mnohomístnou houpačkou, palmy jsou ideální pozorovací stanoviště, v tomto případě při nedělních kohoutích zápasech.  

Zcela pozoruhodnou hrou mladších dětí a důkazem jejich vynalézavosti a nebojácnosti jsou pavoučí zápasy. Děti posbírají živé pavouky, které přinesou v různých škatulkách, například v krabičkách od zápalek. Souboj se odehrává následně na větvičce či stéblu trávy. Dva pavouci pak soupeří o své nové teritorium a život. Vítězí ten, který druhého omotá vláknem. Děti pak obvykle poraženého zase rozmotají (což ho však často připraví o nějakou končetinu). Jsou to tedy takové dětské kohoutí zápasy.

Avšak i pravé kohoutí zápasy neuniknou pozornosti dětí. Přestože nesází žádné peníze, mají své favority a po zápase pečlivě zkoumají rány na těle poraženého kohouta bez sebemenší bázně, rovněž pečlivě pozorují přípravu kohouta před zápasem. Strach ze zvířat či zalykání se před mrtvolou zvířete se tedy nekoná. 

Pokud to prostor dovolí, bývá škola vybavena jednoduchou zahrádkou, kde se děti učí hospodařit s půdou. Zemědělství je dosud hlavním zdrojem obživy.

Při nedělních bohoslužbách děti předvádějí jiskřivou hru na perkuse vyrobené ze všeho možného co je po ruce. Možná by naše hudební výchova ve školách mohla zapojit více fantazie.

To co je zde přirozené, naše „moderní civilizace“ dokázala vytěsnit za hlasitého potlesku všech výrobců certifikovaných herních prvků, kteří neponechávají nic náhodě a vyrábí dětský paskvil.

Pracně se opět budeme zdlouhavě (pokud vůbec) vracet zpátky a za nemalé finanční prostředky budovat špínu, sázet roští, přenášet brouky, vyrábět bláto a doufat, že se naše děti naučí lézt po stromech.    

• Další >